Káthmandú - Japonka Tamae Watanabeová ve svých 73 letech zdolala nejvyšší horu světa Mount Everest. Podle čínského horolezeckého svazu vystoupila na vrchol v sobotu ráno ze severní, tibetské strany hory.

Spolu s ní se na horu vysokou 8850 metrů dostalo také několik dalších členů týmu a všichni jsou v pořádku.

Watanabeová porazila vlastní rekord, protože nejstarší pokořitelkou Mount Evrestu se stala už v roce 2002, když jí bylo 63 let.

Láska na první pohled? Zní to sice romanticky, ale to se pouze setkají dva
nadržení a ne moc vybíraví lidé.

Mnoho žen si stěžuje na nemožnost podívat se muži přímo do očí. Je to však
důsledek faktu, že ženské oči nejsou umístněny na hrudi.


Na Valentýna jsem zažil nezapomenutelný erotický večer! Ona byla v průsvitných
kalhotkách, nahoře bez, na nádherné široké posteli. A já byl v teplákách a
bačkorách … s dalekohledem v domě naproti.

Žena se často zamiluje do svého ctitele jen proto, že obdivuje jeho vytříbený vkus.


Skutečná deprese je stav, kdy se už i při skupinovém sexu stále cítíš poněkud
osamělý.

Milování je mi vzácnější než vánoce. Vždyť vánoce tu jsou každou chvílí.

Žena mě už delší dobu podvádí a velmi mě to trápí … stále mi totiž nerostou
parohy! Bože, co když mám málo vápníku?!

Kdyby lidé nebyli tak závistiví, zlí a lakomí, tak by jedna ženská stačila pro
celou vesnici.

Vždy, když mě posere holub, děkuji Bohu, že nedal křídla i krávě.

Léty muž získává jednu téměř mysteriózní schopnost - dokáže ukojit svůj sexuální
hlad obyčejným jídlem.

Jestliže prochází láska opravdu žaludkem, tak kde teda potom končí?

Potřeboval bych snížit svou potenci! Sexu mám stále plnou hlavu, ale chtěl bych
to posunout níže.

Na stará kolena se začínám podobat dveřím - když jsem namazaný, tak si nevrznu.

Když ti bude v životě smutno a nic se ti nebude dařit, vzpomeň si na to, že jsi
byl kdysi tou nejrychlejší a vítěznou spermií.

Přechod na letní čas mi fakt způsobuje problémy. Předtím jsem měl erekci ráno
doma, teď až v autobuse.

Autor je psychiatr,katolický kněz a docent na univerzitě,žije v Jihlavě
Minulost –hovořit o minulosti znamená být k smíchu, nikoho to nezajímá, všichni jsme to slyšeli mnohokrát a často to ani není pravda. Někteří sice soucitně naslouchají,ale mají toho dost. Doporučuje se upozornit „stárneš“a pod.
Budoucnost je k pláči, rovněž o budoucnosti není dobré příliš hovořit ale je nutné se připravit, na př.madla v koupelně a na záchodě, optimální teplo, teplá voda, výtah či doprava po schodech, zuby, brýle ,čitelný mobil, naslouchátka pro hluchnoucí. Nedoslýchavost nesmírně popuzuje.
Přítomnost je nejdůležitější, je třeba ji náležitě využít.

Doporučení : - mít jeden domov, který důvěrně známe a kde jsme spokojeni
- nešetřit, již nebude příležitost úspor využít, potomci to rozhází
- uvědomit si svoji nedůležitost
- starat se o přiměřené zdraví
- být samostatný bez partnera, umět si uvařit, vyprat a pod., u žen zvládat mužské činnosti
- mít přátele pozitivně laděné,tam,kde se jenom naříká a nadává, tam nechoďte
- ve společnosti mluvte přiměřenou intenzitou,příliš hlasitá mluva odpuzuje
- mít dostatek času, říci „nemám čas“ znamená buď „nechce se mi“ nebo „jsem neschopný“
- nic nemusíte
- mějte svůj majetek, byt, peníze,žít každý za své,říkat si o peníze je ponižující
- nenechat si mluvit do života, ať si mladí nechají své rady pro sebe
- mladým do ničeho nemluvit, poradit jenom pokud se zeptají a odpovědět pokud možno to, co chtějí slyšet
- připustit, že jsme sami v minulosti udělali mnoho chyb
- nepředstírat mládí a chuť na sex, když není
- nedělejte dětem obětavou tchyni, tchána, péče o vnoučata již není povinnost
- přiměřeně se pohybovat, cyklisté s přilbou a kartou zdravotní pojišťovny
- e-m neposílat mladým, mají jiný vkus, vzbuzujeme soucit
- nepředvádět se, je to trapné
- oblékat se přiměřeně věku, ne příliš mladě
- nepřejídat se, nekouřit, přiměřeně pít alkohol
- výchova seniorů je nesmysl
- velmi důležitá je čistota,denně má být koupel, zápach odpuzuje
- pravidelně používat internet
-

Zaznamenáno podle z vystoupení autora na ČR 2 v roce 2010 – J.P.

Základní příčiny lidsky podmíněného zla : nevědomost, omyl, iracionalita,stupidita
Provázejí a budou nás provázet až do konce našich dnů a týkají se v různé míře všech lidí.
(5 obecných příčin iracionality a stupidity-evoluce lidského druhu, stavba mozku a jeho vývoj, duševní lenost, ignorace principů pravděpodobnosti a statistiky, sebeklamy = emočně podmíněné zpracování informací)
Antisociální porucha osobnosti postihuje 3-4%mužů a méně než 1%žen
Psychopati a deprivanti-na jejich vývoj mají vliv geny, nitroděložní vývoj, vývoj v rodině a společnosti. Deprivanti jsou měkkou odrůdou psychopatů (sociálně adaptovaní), sami se násilně nechovají. Deprivanti snadněji vytvářejí kliky, aliance a koalice udržující a posilující moc. Organisace které se chovají destruktivně se nemusí skládat z deprivantů ale jsou uplatňovány mechanismy iracionality a stupidity.(poslušnost, konformita, skupinová hloupost, propaganda, stereotypy, antivěda, absurdita)
P+D nejsou tak jediným zdrojem zla, jejich efektivita je zvyšována lidmi, kteří deprivanti nejsou, ale aktivně jim pomáhají, jsou pasivní, mají dojem, že se jich to netýká.
Závažné znaky narušené osobnosti : egocentricita, oploštěný citový život, sobectví, nepřítomnost empatie, nepřítomnost svědomí
Jejich chování: -podvádějí a lžou
-využívají druhé lidi ke svému prospěchu nebo blahu
-nejsou schopni plánovat budoucnost
-jsou impulsivní, dělají co je právě napadne
-jsou útoční a podráždění
-bezohlední k bezpečí svému i druhých (např. jízda autem)
-nezodpovědní, nemají výčitky svědomí
-neradi soustavně pracují, nedodržují finanční závazky
-již před 15 rokem se objevují odchylky-porucha chování
Ne všechny lidi se znaky psychopatie lze považovat za naprosto zmrzačené…
Psychopati v úzkém slova smyslu-sociopati(často serioví a masoví vrazi)jsou jen zlomkem celkového počtu psychopatů. Nekriminální psychopati dostali jméno deprivanti. Deprivanti lépe a důsledněji udržují zevní dojem. Jsou úspěšní v odborné nebo obchodní karieře často i ve vysoce náročném postavení. Úspěch se měří finančním ziskem a dobrým dojmem náhodného pozorovatele Mají masku příčetnosti. Nebezpečnost těchto lidí je zejména v mocenských elitách všeho druhu.
Příčiny : geny, nitroděložní vývoj, sociální prostředí. Je to důsledek přirozeného výběru, který udržuje permanentně asi 1% psychopatů ve společnosti jako krajní variantu normálního chování. Mají určité výhody oproti ostatním.
Primární-pocházejí z dobrých rodin, nebyli vystaveni tlaku prostředí a u chlapců se může podílet dětství kontrolované mimořádně tvrdým otcem a nadměrně ochraňující matkou. Vyznačují se predátorskými, chladně promyšlenými činy.
Sekundární-ovlivněny prostředím, kde nejsou hmotné a citové podněty dostatečně syceny.(bída, rozpad rodiny apod.) Biologicky výhodnější se jeví následné antisociální jednání. Může to být i genetickou zátěží.
Psychopatie nejspíš není ani onemocnění, ani porucha ale druh životní strategie.



Dotazník psychopatie : Afektivní pilíř
Nepřítomnost výčitek svědomí nebo pocitu viny, bezcitnost nebo jen povrchní cítění a citové prožívání, neodpovědnost za vlastní činy, neschopnost empatie
Interpersonální pilíř
Výmluvnost a povrchní půvab, sebepřeceňování a velikášství, patologická lhavost, manipulace druhými lidmi
Životní styl
Potřeba trvalé stimulace vnějšího světa, sklon k nudě, parazitní životní styl, nepřítomnost realistických dlouhodobých cílů, impulzivita
Antisociální pilíř
Špatná schopnost kontrolovat vlastní chování, problémy s chováním v dětství a dospívání, zrušené podmínečné propuštění, kriminální univerzalita

Pro většinu dospělých lidí znamená stárnutí a stáří starost. A přechod do důchodu je pro většinu lidí propad životní úrovně, jestliže nejde jen o pokles. A kromě toho prudce stoupá riziko onemocnění a úmrtí. Jak pravil jistý lékař: „Dámy a pánové, zjistil jsem, co je nejnebezpečnější povolání. Nejnebezpečnější povolání je důchodce.“ Na mysli měl rubriku, která se musí vyplňovat na úmrtních listech.
Stárnutí a stáří je vítaný strašák pro politiky průmyslově rozvinutých zemí. Do lidí vtloukají dvě poučky. Poučka první: Stárnoucí populace znamená obrovskou finanční, zdravotní a sociální zátěž. Poučka druhá: Mladí lidé budou muset živit rostoucí počet a podíl neschopných, žádostivých, nic netvořících a nic nedělajících starců. Obě poučky jsou polopravdy. Tím pádem jsou horší než lež. Stárnutí je totiž trojí. Existuje takové to obyčejné stárnutí s lehkým opotřebováním a zapomínáním. Pak samozřejmě existuje stárnutí patologické doprovázené řadou nemocí včetně neurodegenerativních, například obávanou nemocí Alzheimerovou. Ale pak existuje podstatný podíl lidí, kteří stárnou úspěšně. To jsou oni velmi čilí, staří pánové a dámy, s velikým zájmem o svět, o sebe, o dění, kteří jakoby vůbec nestárnou.
Recept na úspěšné stárnutí je dvojí. Za něco odpovídají geny. Ale za většinu ona nudná životospráva. To znamená především trvalou rozumnou námahu tělesnou a duševní. Úspěšné stárnutí vůbec není mýtus. Dokázali to dánští vědci. Celé dlouhé roky a opakovaně vyšetřovali skupinu devadesát dva až stoletých lidí. A to ve čtyřech směrech. Zjišťovali, zda jsou soběstační, to jest, zda potřebují, nebo nepotřebují pečovatelku. Zjišťovali, jak jim to myslí a také jejich tělesnou sílu. A zaměřili se i na to, na co se u nás, zejména u starých lidí, zapomíná, to jest na depresi – chorobný smutek. A hle, zdravotní a sociální stav těchto velmi starých lidí se zhoršoval jen velmi, velmi pomalu. Takže žádnou zdravotní ani sociální zátěž aspoň v Dánsku nepředstavují. Mluvit proto o přestárlé a přežívající populaci, je nestoudnost.
Ale pozor, to, co jsem řekl, platí pro celý soubor. Mluvil jsem o velmi starých lidech, takže je jasné, že v průběhu dlouhodobého sledování mnozí z nich umřeli. To, co platí pro celý soubor, tedy nemusí nutně platit pro jedince. Na druhé straně budiž po právu řečeno, že neoliberální makroekonomové a jejich politici mají bytostnou radost z toho, když lidé, které systém jako takzvaně opotřebené vyvrhne, včas odejdou na věčnost. Odevzdají úspory, odevzdají byt, náklady – nulové. Což se ovšem neoliberálních makroekonomů a jejich politiků osobně, můžeme-li soudit podle životopisů, netýká. Bývají na tom excelentně i v době, kdy už vůbec nevědí, jak se jmenují.

Jediným spolehlivým určením obezity je vyšetření skenováním poměru tukových zásob, svalové hmoty a hustoty kostí k váze celého těla. Ze studie obezitologa Erika Bravermana z New Yorku vyplynulo, že při takovém komplexním vyšetření bylo obézních 65 % pacientů, ale jen 26 % bylo obézních podle BMI. Nejhůře přitom BMI odhaduje obezitu u starších žen.

Pozn.:BMI většinou počítá jen s výškou a váhou, přitom nebere v úvahu, co hmotu člověka tvoří.

Ideální rodina žije v novém domku, s velkou zahradou a bazénem, vše zatížené výhodnou hypotékou.

V garáži mají rodinný vůz pořízený na leasing, stejně jako mají na splátky vybavenou celou domácnost. Tak že jsou zadlužený jako prase a netuší, z čeho to budou splácet.

Členové rodiny jsou čtyři, otec, matka a dvě děti. Mají doma psa, pravděpodobně labradora.

Mladší je kluk, kterému stále padají kalhoty a nechce do nich pásek, starší dcera, která stále řeší pupínky, které odstraní jedinečným přípravkem a ty černé tečky z nosu nějakou samolepkou. Otec pracuje jako ředitel firmy a v pracovní době chodí na tenis. Ještěže má schopnou sekretářku, která mu ochotně podává tenisáky.

Matka je žena v domácnosti, ale od rána má strašně moc práce. Musí vstávat strašně brzy, aby byla při servírování snídaně, skládající se ze sušenek a pomerančového džusu, upravená, namalovaná a svěží.

Po snídani musí doprovodit děti do školy, nesmí však zapomenout vzít sebou do kabelky láhev Perwolu, aby mohla lidem v autobuse ukázat, v čem si pere svetr.

Pak jde nakupovat a samozřejmě platí kreditní kartou. Po návratu z nákupu uvaří oběd ze sáčku, do polévky nesmí zapomenout přidat vejce. Občas ji u vaření asistuje šéfkuchař firmy, která jídla v pytlících dodává.

Odpoledne má relativně volno, které tráví s přítelkyněmi na procházce se psem a řeší to, že bance musí platit peníze, za to, že si tam peníze dává, nebo je u bazénu na zahradě a mezi její největší přání patří - na rozdíl od kamarádek, které se chtějí vdát nebo rozvést - láhev minerálky. Láhev s pracím práškem, má pochopitelně stále u sebe, kdyby někdo nevěřil, že ty šaty vážně nejsou nové.

Odpoledne se ze školy vracejí děti. Jsou špinavé od čokolády a syn je zamilovaný do paní učitelky s vědomím, že se musí ještě moc a moc učit. Pak děti dovádějí s kamarády na zahradě, většinou si hrají na indiány nebo s míčem. V každém případě přijdou domu špinavý jak prasata a maminka je za to s úsměvem pohladí a bez keců jim hadry vypere, aby byly na zítřejší zápas bělejší než bílé. K svačině jim pak nabídne mléko a cereální sušenky, což parchanty nechává ledově klidnými.

Dostane je až jejich babička, která vytáhne z lednice nějakou tu pochoutku s tučňákem.

Otec mezi tím, při návratu z práce, způsobí dopravní nehodu, ale protože má skvělé pojištění, tak od poškozeného řidiče po držce nedostane.

Po návratu domů se otec zabývá natíráním plotu tou nejlepší barvou, do čehož mu neustále mudruje tchýně (babička), kterou celkem vkusně uzemní. Ale ve své podstatě už se těší,až už bude natírat plot znova,protože tchýně už tu nebude.

Manželka mezi tím při sekání trávy novou sekačkou, kterou mají díky kolu štěstí "zadarmo" ,dovádí na zahradě s rodinným psem a nemůže si vynachválit, v jaké je skvělé kondici a jak krásné hovno dělá na čerstvě posekaný trávník, díky granulím, kterými ho krmí.

Dcera už asi hodinu u počítače a při zapnuté plazmové televizi, telefonuje s kámoškama, protože s telefonním tarifem, který mají, se to určitě vyplatí.

Je čas večeře. Objednávají si přes rozvoz pizzu, která je ta jediná pravá italská.

Po večeři manželka vezme totálně špinavý ubrus, na kterém jsou zbytky jídla a mapy od vína - mimochodem jediného pravého portského - postříká skvrny zázračným prostředkem a šoupne jej do pračky. Do praní samozřejmě nepřidává žádný doporučený prostředek, takže pračka brzo odejde. Ale konečně si zase může pozvat toho pěkného opraváře.

Když už je v té koupelně, tak na doporučení jedné paní doktorky přetře dalším zázračným prostředkem obklady, umyvadlo a vanu. Pohledem na špinavý hadřík to vypadá, že už tam neuklízela minimálně pět let.

Manžel mezitím s kamarády na pivu řeší, že ten výčepní je nějaký divný a mezitím polyká pilulky proti zvětšení prostaty.

Děti šly spát pod peřinami, jejichž povlečení je tak heboučké, protože je pral sám králík Azurit. A budou se jim zdát určitě jen ty nejkrásnější sny!

Manželka si napustí vanu, přidá do ní úchvatnou pěnu, díky které se po vykoupání bude cítit tak skvěle, jako by celý den nebyla v jednom kole, ale dělala úplný hovno.

Pak si vodrbe veškeré ochlupení na celém těle a namaže se několika krémy, čímž odstraní celulitidu, bude mít ploché břicho a vyrostou jí kozy aspoň o dvě čísla. Přitom bude mít taky bronzovou barvu.

Manžel se vrací z hospody, ale protože má opět své dny, jde ještě se sousedem vyžrat flašku něčeho výjimečně hořkého a výjimečně dobrého. Pak do sebe hodí modrou pilulku a přitulí se k manželce. Před tím si samozřejmě vloží do huby plátek žvýkačky pro svěží dech, protože alkohol moc vábný dech nevytvoří.

No, nesmí na ženu dýchat moc rychle a moc zblízka, aby mu při sexu díky jeho ledově svěžímu dechu nezmrzla.

Z toho všeho vyplývá, že v ideální rodině se manžel fláká v práci a po večerech chlastá, manželka řeší s kamarádkami kraviny, parchanti jsou rozmazlení a pořád špinaví a neumí kulturně stolovat. Doma mají všude špínu, zadlužený jsou až do roku 2300 ale navenek se tváří, že jsou všichni strašně šťastní, veselí a spokojení.

...Píše se, že kritické myšlení je »pečlivé a uvážené rozhodnutí o tom, zda nějaké tvrzení přijmeme, odmítneme, nebo se o něm zřekneme úsudku. Součástí tohoto myšlení je stupeň jistoty, se kterou nějaké tvrzení přijmeme nebo odmítneme.« Rozdíl mezi kritickým a nekritickým myšlením bývá v lepším případě rozdílem mezi skutečností a iluzí, v horším případě rozdílem mezi existencí a zánikem. S ohledem na současné dění by tedy největším přáním pro 21. století v Čechách mohla být špetka kritického myšlení navíc.

Proč? Znalosti kriticky myslících lidí bývají široké a hluboké, interdisciplinární a otevřené. Kriticky myslící člověk nebývá herec, moralista, hlásná trouba propagandy ani fachidiot. Zato bývá racionální. Přitom ví, že s ohledem na složitost světa je racionalita omezená, poznání neúplné a otevřené. Poznávání je pro něj celoživotní proces. Užívá originální prameny informací, nikoli prameny z druhé ruky. Nejprve zjišťuje skutečnosti, pojmenovává je až poté. Užívá přesný jazyk. Myšlenková strategie kriticky myslících lidí je otevřená. Dlouze se učí zkoumat jevy bez hněvu a zaujetí, což je těžké. Samozřejmě že kritické myšlení je dřina, ke které se lidé uváží na celý život.

Nekritické myšlení chápe spektrum velkého počtu možností černobíle jako dvě krajnosti, například: »pravice-levice«, »materialisté-idealisté«, »mravní« (my) - »nemravní« (oni). Svět vysvětluje jen z jediného úhlu pohledu. Obvykle se opírá o soubor výroků, které odpovídají článkům nějakého druhu víry Dřina pak je s tím, jak je sladit s realitou, zejména začne-li selhávat propaganda. Nekritické myšlení mívá za to, že svět a myšlení jsou totožné s jazykem, takže tvoří umělé jazykové světy. Nekriticky myslící lidé přebírají informace z druhé ruky, podle mocenského receptu. Ten mívají natolik zvnitřněný, že jej prožívají jako součást sebe. Jejich myšlenková strategie se snaží o uzavřený systém, bývá dogmatická, vyhýbavá, autoritativní, stereotypní, ráda užívá neurčitý jazyk. Pochybuje-li, pak jen mechanicky. Často vyjadřuje stanovisko uzavřené skupiny.

Dostane-li se nekritické myšlení do logického nebo věcného sporu, rádo vysvětluje jevy politicky, postmoderně či spirituálně. V případě současného českého politického myšlení si nejsem jist, zda jde o myšlení. V postmoderním případě rovnosti všech pravd má pro nekritické myšlení názor léčitele/šamana stejnou hodnotu jako názor lékaře/vědce. V nefilosofické praxi léčitel těžké diabetičce sebere inzulín, nahradí jej tvarohem s cibulí, diabetička se poté dostává na jednotce intenzivní péče asi týden z komatu, náklady platí nemocnice, nikoli léčitel nebo filosof. Ve spirituálním případě užívá nekritické myšlení pojmy tajemství a pokora. Svou netestovatelnou intuicí a obecnými pojmy zdůvodní cokoli, včetně rozhodnutí s katastrofálními důsledky, pokora nepokora, bez zpětné vazby, rok za rokem stejně. Na rozdíl od kriticky myslících lidí, pro něž je spousta jevů rovněž tajemství, nekriticky myslící lidé říkají, že jejich tajemství je vyššího řádu, lidský rozum na ně nestačí, což vědí předem. Současně však naznačují, že svému tajemství přece jen lépe rozumějí než lidé kriticky myslící, kteří je údajně nikdy nepochopí právě proto, že myslí kriticky. Takže se bojím, že přát si v Čechách v roce 2001 špetku kritického myšlení navíc vyžaduje kouzelného dědečka z pohádky o zbytcích zdravého rozumu...

Anekdoticky vtipným popisem stupidity připomínajícím Murphyho zákony jsou Cippolovy zákony stupidity. Popis pochází z roku 1987. Dva Livraghiho komentáře k těmto zákonům pocházejí z let 1996 a 1997. Livraghi uvádí, že Carlo M. Cippola byl v době uveřejnění zákonů stupidity emeritním profesorem dějin ekonomie Kalifornské univerzity v Berkeley.
První zákon: Vždy a nevyhnutelně podceňujeme počet stupidních lidí.
Cippola říká, že první zákon vychází ze zkušenosti. Lidé, které jsme považovali za inteligentní a racionální, najednou dokáží svou nepopiratelnou stupiditu, Den za dnem nám ve všem, co chceme dělat, vytvářejí překážky stupidní jedinci, kteří se vždy objevují na místech, jež jsou pro ně nejméně přiměřená. Livraghi (1996) připomíná Pitkinovu práci (1935) A Short introduction to the history of human stupidity (Stručný úvod do dějin lidské hlouposti, má 574 stran), která dokazuje, Že stupidní jsou čtyři jedinci z pěti.
Druhý zákon: Pravděpodobnost, že je jedinec .stupidní, není závislá na žádné z jeho dalších vlastností.
Sledujeme-li dostatečně dlouho dostatečný počet jedinců vykonávajících nekvalifikovanou práci, můžeme být překvapeni vysokou četností jedinců stupidních. Sledujeme-li však činnost jakékoli jiné, jakkoli kvalifikované lidské skupiny, pak dle Cippoly zjistíme, že je četnost stupidních jedinců stejná, včetně profesorů vysokých škol a nositelů Nobelovy ceny. Cippola předpokládá, že frekvence stupidních jedin¬ců je v náhodně volených lidských skupinách konstatní. Na počtu jejich členů, na jakýchkoli dalších vlastnostech, jako jsou zmíněný stupeň vzdělání, pohlaví, rasa, socioekonomická vrstva, nezáleží.
Třetí zákon: Stupidní jedinec je člověk, jenž poškozuje jiného člověka nebo lidskou skupinu, aniž by tím získával jakoukoli výhodu, výsledkem jeho chování může být i poškození sama sebe.
Tomuto zákonu se také říká „zlatý“. Je Cippolovou definicí stupidity. Třetí zákon dělí lidi do čtyř kategorií označovaných Nešťastníci, Inteligenti, Bandité, Stupidní:

• jestliže se pan Novák dá do nějaké činnosti, utrpí ztrátu a přitom vytvoří zisk pro pana Veselého, spadá do kategorie Nešťastník;
• jestliže se pan Novák dá do nějaké činnosti a vytvoří zisk jak pro sebe, tak pro pana Veselého, spadá do kategorie Inteligent;
• jestliže se pan Novák dá do nějaké činnosti, vytvoří zisk pro sebe a zároveň ochu¬dí pana Veselého, spadá do kategorie Bandita;
• jestliže se pan Novák dá do nějaké činnosti a ochudí pana Veselého, přičemž sám nic nezíská a někdy se dokáže i ochudit, spadá do kategorie Stupidní.

Většina z nás se chová v různých situacích podle okolností různě, někdy inteligentně, jindy jako - podle této klasifikace - Nešťastníci, případně Bandité. Poškozující potenciál Stupidních výrazně zmnožuje jakákoli míra politické moci, která se jim dostane. Zdůvodňuje se to klasickým poznatkem všech lidí, kteří se zkoumáním stupidity zabývali: jen trochu rozumní lidé si stupidní myšlení a chování nedokáží představit. Neumí se do nich vžít.
Je neuvěřitelné, jak dokonale dokáží mást své okolí stupidní jedinci s dobrou mechanickou pamětí. Mnohdy vystudují vysokou školu včetně medicíny. Jestliže nestupidní jedinci někdy poznávají jedince stupidní obtížně a po delším pozorování, pak stupidní jedinci rozlišují lidi, kteří stupidní nejsou, okamžitě, s rychlostí, která dělá reflexní dojem.
Inteligentní jedinec si umí představit Banditu. Bandita se chová racionálně, dle teorie očekávaného užitku. Banditova inteligence, dle Cippoly, nestačí na to, aby vytvořil zisk jak pro sebe, tak pro někoho druhého. Akce Banditů se dají předvídat, podobně jako akce Nešťastníků.
Zato akce Stupidních bývají nepředvídatelné, iracionální, neplánovité, probíhají v místech i dobách, které nelze odhadnout předem, neboť je nezná předem ani sám stupidní jedinec právě proto, že je stupidní. Akce Stupidních jsou překvapivé, obrana je obtížná, protože útok sám postrádá racionální strukturu. Inteligenti, jakmile stupidní individuum rozliší, bývají postiženi soucitem, Bandité pohrdáním. Nešťastníci stupidní individuum rozlišují špatně, protože jsou Nešťastníky. Všichni společně podle Cippoly reagují chybně, což je dáno dalším, čtvrtým zákonem.
Čtvrtý zákon: Lidé, kteří nejsou stupidní, vždy podceňují poškozující »výkon« lidí stupidních. Lidé, kteří nejsou stupidní, zejména trvale zapomínají, že vstoupit do jednání nebo se sdružovat s lidmi stupidními, a to ve všech dobách, místech a za jakýchkoli okolností, se vždy ukáže jako nákladná chyba.
Z rozšíření úvah o stupiditě z jedinců na společnost vyplynul poslední, pátý zákon.
Pátý zákon: Nešťastníci blížící se Inteligentům, podobně jako Bandité, kteří se blíží Inteligentům, a samozřejmě Inteligenti bohatství společnosti jako celku, byť každý jiným způsobem a v odlišné míře, zmnožují. Nešťastníci blížící se Stupidním, stejně jako Bandité, kteří se blíží Stupidním, jsou zdrojem ztrát - nemluvě o Stupidních samotných.
Porovnáme-li dvě společnosti, z nichž jedna je na tom hůře, pak jsou pro platnost pátého zákona dva důvody:

• nestupidní členové společnosti připustili vyšší míru aktivity stupidních členů společnosti;
• populace nestupidních sektorů společnosti (Nešťastníci, Inteligenti, Bandité) početně klesla, absolutně nebo relativně vzrostla populace stupidního sektoru společnosti.

Každá úspěšně se rozvíjející společnost prospívá proto, že dokázala přitlumit činnost svých stupidních členů, a to zejména z toho důvodu, že vzrostl nebo je vysoce aktivní podíl Inteligentů. Na druhé straně se lidské společnosti propadají, protože mezi lidmi, kteří jsou u moci, vzrostl podíl nebo aktivita Banditů v sektoru, jenž se blíží stupiditě, a současně mezi lidmi, kteří u moci nejsou, vzrostl podíl Nešťastníků.
Livraghi uvádí tři doplňky Cippolových zákonů:

• Každý z nás je nositelem faktoru stupidity, který je vždy větší, než předpokládáme.
• Kombinuje-li se stupidita jednoho člověka se stupiditou lidí dalších, rostou důsledky geometrickou řadou, tedy násobením, nikoli sčítáním individuálních faktorů stupidity.
• Výsledky kombinace inteligence různých lidí jsou vždy menší než výsledky kombinace jejich faktorů stupidity. Plyne to ze čtvrtého Cippolova zákonu, podle něhož lidé, kteří stupidní nejsou, vždy podceňují poškozující »výkon« lidí stupidních...

U nás žije třetina pitomců?
Průměrné IQ 100 není žádný zázrak z pohledu schopností či výkonnosti. Polovina lidí má přitom IQ pod 100. Hodně z nich je hloupých. To ovšem neplatí jen pro Česko, to platí obecně. Pak existují znaky platné pro určité národní společenství.


Takže prosím konečně ty vlastnosti ze vzorce českého chování.
Je to malověrnost, skepse, zvláštní směsice převažujícího buranství a současně výjimečného štěstí na několik výjimečných osobností. Za ty považuji Karla Havlíčka Borovského, T. G. Masaryka a Karla Čapka. Všichni tři varovali před levicí, marxismem a komunismem, a přesto jsme první země, kde zvítězila komunistická strana v demokratických volbách. A to v roce 1946. Národ se prostě zachoval nepoučitelně. To o nás hodně vypovídá.

Historik Dušan Třeštík říkal, že Češi jsou národ, který přišel z venkova do měst při průmyslové revoluci, a že i proto si uchoval v chování rysy maloměšťáka. Je to tak?
Přesně tak. To je to, čemu říkám buranství. Navíc jsme národnostně a rasově směska. Někde jsem napsal, že jsme voříšci Evropy.

To málokdo u nás rád slyší.
Tak ať se podívá do rodných listů čtyři generace dozadu. Bývá to neuvěřitelná směska. To je jeden náš kořen a druhý je implantovaný falešnou stopou národního obrození, která vyústila v Aloise Jiráska a Zdeňka Nejedlého a snažila se nám namluvit něco o naší výjimečnosti a statečnosti husitů. Vždyť i mýty z Rukopisů, které se ukázaly jako falza, jsou součástí naší národní identity.

Projevuje se dodnes to, že jsme byli národ vesnický a maloměstský?
Ano, v naší typické opatrnosti. Ohnout se, neprovokovat a s vrchností pokud možno vyjít co nejlíp a současně si o tom myslet své. Jak říká nadporučík Lukáš ve Švejkovi: "Buďme Češi, ale nemusí o tom nikdo vědět." Pokračovali jsme i po druhé světové válce v tradici loajálního rakouskouherského úředníka. Jen se podívejte na loajalitu ke komunistické straně. Prošlo jí celkem sedm milionů lidí!

Ohnout se a neprovokovat. Bylo důsledkem toho to, že zatímco polská Solidarita měla miliony členů, tak u nás bylo jen pár stovek disidentů proti komunistickému režimu?
To je přesně ono. K tomu přidejme neuvěřitelný nešvar české národní povahy - nevážit si svých hrdinů, naopak je zesměšnit, či dokonce potrestat. Podívejme se na úděsný osud Heliodora Píky, Milady Horákové, letců v britské armádě či vojáků v zahraničních vojscích. Parašutisté, kteří zabili Heydricha, se dočkali pomníku po desetiletích. To je nestoudné. Stovky řádových sester byly v 50. letech uvězněny. Bylo jim nabídnuto, že ta, která sundá řeholní šat, může odejít na svobodu. Byly statečné, téměř žádná to neudělala. Místo úcty se národ jeptiškám vysmíval. Zbabělá část národa se mstila hrdinům a vytěsnila je, aby zamaskovala svoji vlastní zbabělost a ta jim nebyla připomínána.